Divadlo – Na úvod trocha historie

Divadlo je umění vytvářené lidmi o lidech a pro lidi. Tak nás to aspoň učili ve škole. Asi by se to dalo říci o každém druhu umění, ale divadlo je přece jenom s lidmi tak bytostně spjato, že bez nich to prostě nejde. Navíc má ještě jedno specifikum – je uměním přítomného okamžiku. Odehrává se vždycky právě tady a teď a je neopakovatelné. I kdybyste se šli podívat desetkrát na totéž, ani jednou to nebude stejné. A právě to je na divadle tak krásné. Jak se ale tohle umění vůbec zrodilo?

 

O tom, kdy divadlo vzniklo, se vedou spory a ani divadelníci sami se na tom často neshodnou. Hodně totiž záleží i na tom, co budeme za divadlo vlastně považovat. Jeho prazáklady jsou už v pravěkých loveckých rituálech a rituální charakter se přenesl i později do starověku. V Mezopotámii nebo Egyptě měly divadelní charakter náboženské oslavy a nejrůznější rituály, tudíž stále ještě se nejednalo o zábavu určenou k obveselení publika. Respektive… do jisté míry ano, ale tyto obřady měly navrch i další funkci, a sice uctívání bohů.

Divadlo, jak jej známe dnes (alespoň v evropském kontextu), se zrodilo ve starověkém Řecku. I tady mělo na začátku charakter náboženských oslav, časem se však přerodilo v regulérní umění, v němž se soutěžilo, a pořádaly se přehlídky. Právě antika dala vzniknout klasickým žánrům komedie a tragédie, přestože jejich uvádění se řídilo velmi odlišnými pravidly. Tragédie vycházely z mytologie a hrály se v trilogiích, po skončení následovala ještě krátká satyrská hra na odlehčení, vlastně jakýsi předchůdce pozdější frašky. Komedie si vybíraly ke zpracování témata z běžného každodenního života a jako žánr byly považovány za nižší a ne tak vznešené. Hrálo se v otevřených půlkruhových amfiteátrech, jejichž výhodou byla velká kapacita a skvělá akustika. Římané od Řeků tento princip přebrali, jejich divadla však obvykle využívala zastřešená jeviště, která byla samostatnými stavbami poskytujícími hercům zázemí. Jejich uzavřené kruhové arény se využívaly primárně k zápasům a různým simulovaným bitvám, nikoliv pro umění.

Posuňme se o něco dál do středověku. Ten se vyznačoval silnou religiozitou, víra v boha byla všudypřítomná a od toho se odvíjelo i divadlo. Hrálo se především venku během nejrůznějších svátků, dost často za využití alegorických vozů, hry obvykle měly moralistní charakter a obsahovaly poučení nebo varování. Dějištěm divadla však velmi často býval také kostel, kde se přehrávaly skutky svatých, především s nimi spojené zázraky. Aby to však nebylo jenom o náboženství, hrály se také frašky střílející si z lidských nectností a malosti nebo romantické pastorály o čisté lásce v lůně přírody.

Přišla renesance a divadlo se pomalu začalo podobat tomu, jak ho známe dneska. V Itálii se zrodil nový žánr, opera, a začaly vznikat první divadelní budovy. Ty se inspirovaly starověkým Římem a v podstatě byly jejich replikou jen s tím rozdílem, že i hlediště dostalo střechu. Nejstarší podobné divadlo se dochovalo ve Vicenze, takže kdybyste někdy měli cestu do Benátek a chtěli poznat i jejich okolí, můžete se tady zastavit. Vznikala však také divadla arénového typu, stačí se podívat na Shakespearův Globe. I tady pochází inspirace od Římanů, jen funkce arény se lehce změnila (i když beze zbytku to neplatí, na podobných místech probíhaly i velmi populární kohoutí nebo medvědí zápasy). Renesance s sebou navíc přinesla princip perspektivy, který se promítl do vytváření kulis a scénických dekorací a přenesl se i do dalších období.

Přišlo baroko a pompézní divadelní budovy s kukátkovým jevištěm a složitým propracovaným systémem jevištních kulis. Vzhledem k tomu, že postavit podobný prostor nebylo nejlevnější, zadavateli bývali dost často bohaté šlechtické rody. I proto v téhle době vzniklo tolik zámeckých scén, které se mnohdy dochovaly do dnešních dnů. Pokud chcete nějaké navštívit, ani nemusíte nikam daleko. V České republice je jich hned několik – to nejznámější v Českém Krumlově, ale další třeba taky v Litomyšli nebo Mnichově Hradišti.

Pojďme teď přeskočit pár staletí, jelikož vývoj divadla byl sice poměrně výrazný, týkal se však především způsobů inscenování nebo žánrů, samotná podoba divadla ve smyslu hracího prostoru se zas až tolik neměnila. Teprve ve 20. století dorazila avantgarda, která se rozhodla experimentovat napříč uměním, a divadlo nemohlo zůstat stranou. Hledaly se nové prostory, vznikaly kabarety, malá studiová divadla a později tzv. black boxy, tedy černě vymalované prázdné prostory, s nimiž mohou tvůrci pracovat po libosti. Na síle nabral divadelní experiment, hledání nových forem a způsobů, jak si udržet diváky a jejich pozornost. I díky tomu je dnes divadelní svět tak neskutečně pestrý a každý z nás si v něm vybere to, co ho nejvíc baví.

Dnes je divadlo uměním, které prošlo dlouhým vývojem a za každé epochy si něco vzalo. I dneska totiž můžete zajít na představení inspirované antikou, renesancí nebo barokem, a nemyslím tím jenom z hlediska textu. Inscenační principy se nejrůznějším způsobem mísí a vždycky je dost prostoru odkazovat se ke starému a osvědčenému nebo naopak hledat něco nového a neotřelého. Jak vlastně taková inscenace vzniká a kdo všechno se na ni podílí? Jaké žánry můžete na divadle vidět a co všechno v divadle najdete? Na to vám odpovíme v některém z dalších článků našeho divadelního seriálu.

Autor:
Markéta Damková