Jak se píše divadelní scénář aneb Pořád je, co se učit

Na počátku každého scénáře je nápad. Nápady máme všichni, někdy nám samotným přijdou přímo fascinující, avšak otázkou je, jak na ně bude nahlížet divák, se kterým je chceme sdílet. Divadelní prostor nabízí obrovskou míru svobody, ovšem ve chvíli, kdy chceme své myšlenky přenést na pódium, narážíme na zásadní otázku. Jak?

Jeviště nemůže poskytnout stejnou škálu scénografií, obrazů a speciálních efektů, jako to dokáže filmové plátno. To v sobě může nést výhody i úskalí. V divadle můžeme interagovat s diváky, využívat jejich představivost, zapojit je do děje, udělat z nich součást představení anebo představení podat tak, jako by tam žádní diváci nebyli. Vždy musíme dobře promyslet, jakým způsobem chceme vytvářet atmosféru.

V počátcích mého psaní, a to rozhodně nemohu tvrdit, že bych byl již zběhlým autorem divadelních her, spíše se považuji stále za začátečníka, jsem dělal mnoho chyb, z kterých jsem se poučil a posunul ve své tvorbě. Pochopil jsem, že je třeba myslet na systém přestavby scény, na práci s rekvizitami, na to, aby v ději nebyla hluchá místa, a zkrátka, aby se divák nenudil. Je nutné kalkulovat se systémem osvětlení, hudbou, velikostí prostoru, rekvizitami, scénografií ale také finančními možnostmi, které náš soubor má. Dalo by se namítnout, že některé z těchto věcí má řešit dramaturg a režisér, že autorovi to může být jedno. Zde si dovolím odcitovat kolegyni: „Autor klidně může nechat po jevišti lítat jednorožce a může mu to být jedno“. To je sice pravda, nicméně ve chvíli, kdy píšete hru, kterou budete poté i režírovat, je celkem příjemná cesta, jak si usnadnit práci, na tyto věci během psaní scénáře myslet.

Když jsem tvořil svou první divadelní hru Past, která zavede diváka do éry komunismu a jejímž tématem je svoboda, měl jsem nápad a sepsal jej bez toho, abych uvažoval o tom, zda jsou všechny repliky pro děj nutné, zda jej posunují a zda systém přestaveb a scény je dobře proveditelný, aby děj plynul jako celek. Jelikož jsem hru i režíroval, mohl jsem se poučit a pokusit se neopakovat stejné chyby při psaní další hry Smysl v nesmyslnosti.  Do určité míry se to podařilo, ale stále tam byly mezery. Naučilo mě to však jednu věc. Jako autor máte myšlenku v hlavě, vidíte všechny souvislosti a motivace postav ve hře, nicméně divákovi to jasné být nemusí. Proto je vždy dobré před začátkem zkoušení sdílet hru s dalšími lidmi, kteří si ji přečtou a dají vám zpětnou vazbu, podle které můžete hru patřičně upravit. Proto je velmi důležitá práce dramaturga.

Domnívám se, že ideální způsob, jak psát divadelní scénář, neexistuje. Na počátku vždy bude nějaký nápad, je třeba o něm přemýšlet, rozvíjet ho, psát si poznámky. Je velmi pravděpodobné, že budete svou hru několikrát upravovat a přepisovat až do té chvíle, než s ní budete sami spokojeni. Pokud k tomu dojde, určitě se nebojte podělit o svůj scénář s okolím. Mnohdy na základě zpětné vazby dostanete spoustu další inspirace. Případnému čtenáři také mohou být nejasná některá místa v ději, neboť autor sám nejlépe ví, proč a jak se každá situace odehrála. Pokud je tedy určitá souvislost v autorově hlavě, je otázkou, jestli je zachycena i v textu, jestli je důležitá a jestli je třeba text upravit. Proto věřím, že pokud se chcete jako autor posunout, zpětná vazba je v tomto nesmírně důležitá.

Divadlo je s námi už mnoho staletí. Mělo svůj vývoj a vznikla určitá divadelní pravidla. Neříkám, že je nutné se těmito pravidly vždy řídit, ale jsou léty prověřená a mnoho autorů udělalo mnoho chyb a lepší, než je opakovat, je se z nich poučit. Proto doporučuji všem, kdo chtějí dělat divadlo, chodit do divadla, analyzovat, přemýšlet, nebát se se svým počinem jít před kritiku, která sice někdy bolí, ale jen tak se můžete jakožto autoři posouvat dál.

Autor:
Jiří Bureš