Poetické okénko III
LIDÉ
Země je pevná, moře jest vodou.
Člověk je člověk prazvláštní shodou.
Živel a živel, duše a duše.
Občas radost, občas bolest, jak zásah šípem z kuše.
Lidé jsou zvláštní, denně to vidím.
Občas se za náš druh strašlivě stydím.
Každý je stejný a každý je jiný.
Avšak žádná duše není bez viny.
Máš duši čistou? Máš bílé svědomí?
Nebo pokroucenou a zapšklé vědomí?
Vina jest bolestí, jak ostrý útok.
To však patří k životu, jest to duševní potok.
My jsme ti jiní, my jsme ti krásní.
Nejsou však žádní, již jsou zcela šťastní.
A tak duše bloudí po celém světě.
Bloudí po něm v zimě, na jaře, podzimu a taky v létě.
Bojí se smrti a její kosy.
V jádru jsou nazí a chodí bosi.
Krev máme rudou, to jest síla naše.
Nepomáháme, to jsou problémy vaše.
Jen láska jest čistotou pro naše životy.
Ta umí vyléčit z jakékoliv trampoty.
Rozvíjíme se dál, jak květina na zemi.
Jak v moři pomalu plaveme, ano, to zdá se mi.
DEPRESE
Krví zrudla zmrzlá ta zem.
Já kolem těla chodím tam a sem.
Je to jenom vůně krve, co cítím?
Upadlo to tělo, neubránilo se sítím.
Nikdy se neuměl radovat ze života.
Nikdy taky necítil to, co ostatní lidi cítí.
Jenom strach úzkost a temnota.
Nemohl se vymotat, ze svých vlastních sítí.
Jsem jenom katem mrtvých dnů.
Jsem jenom katem špatných snů.
Kolik toho člověk musí za život vydržet?
Kolik hnusu a depek si za život musí vytrpět?
Žádná závislost, na nikom, ani z lásky!
Jsi jenom zranitelný a nemůžeš se bránit.
Jenom tě to sváže, jako železné opasky!
Protože koho miluješ, si žádáš i bránit.
Autor:
Tomáš Adlof